Silná žena a umírající muž

 

Žena, která všechno zvládne sama a lépe. Je zvyklá se pochlapit, držet basu s ostatníma holkama a něco vydrží

 

Pracuje, nakoupí, lecos doma spraví.

 

Pak honem pro děti do školy, úkoly, uvařit a cvičit – musí vypadat dobře, chystá se s holkama na pokec, tak ať se blejskne. 

 

Pak padne do postele vyčerpáním – na toho ňoumu, nemá stejně pomyšlení. 

 

Tahle krutá realita, kterou slýchám od svých klientek, není navenek prezentovaná takhle. 

 

Navenek je všechno v nejlepším pořádku.

 

Chlapi jsou prostě takoví. Musíme je postrkovat a umě manipulovat – pro jejich dobro a pro rodinu. Nikdy to nebylo jinak. A čekat až se něčeho chopí sami? To bychom se načekaly…

 

Znáte podobný příběh? Samozřejmě jen z doslechu. 

 

On se ten příběh může hrát i nenápadně. 

 

Dám ti, když ty… Nedám ti, když ty… Jsem smutná, když ty… Mám radost, když ty… Jestli mě máš rád, tak… Když uděláš tohle, tak já budu šťastná… 

 

Jenže co když je to všechno trochu jinak.

 

Co když je to všechno vzhůru nohama a souvisí to jak se vztahy mezi mužem a ženou tak se stavem světa kolem nás? 

 

Poslechněte si příběh o muži, ženě a jejich přirozené síle.

 

Byl jednou jeden muž a jedna žena. Ta žena byla po staletí muži pronásledována a umlčována. Nemohla se svobodně vyjádřit a utrpěla od mužů hodně ran. To se stalo hodně dávno nebo i nedávno. 

Každopádně s ženou, která zde stojí dnes s mužem v tomto příběhu, to nemá mnoho společného. Alespoň viděno zvenku nemá. Ale něco v ní si pamatuje každou křivdu a každou bolest. 

 

Něco v ní říká: “Už nikdy se nedám.” “Raději se o všechno postarám sama.” “Nikdy ho k tomu už nepustím.”

 

Co je to záhadné a tajemné k čemu ho nepustí? V realitě běžného dne je to oprava skříně (jsou hodinoví manželé), nošení těžkých břemen (nejsem žádná křehotinka), nikdy se nezastavím (zaměstnání, práce doma, děti, koníčky, cvičení… jsem moderní soběstačná žena s mnoha zájmy). 

 

V nevědomí je to mužská síla, kterou ze strachu z jejího zneužití mužem, žena zabrala pro sebe. 

 

Když už muž se ženou nevěděli jak dál, tak se začali ptát a volat o pomoc. Oba totiž onemocněli.  A odpovědi přicházejí… 

 

Ženo, nejsi na svém místě… máš něco co ti nepatří. Muži stále se bojíš projevit pravdivě, máš strach, že svou pravdou ještě více zraníš ženu.  

 

Co se děje, když žena zabere mužskou sílu pro sebe? 

 

  1. Nemůže stát na dvou místech najednou – nemůže tedy logicky stát ve své ženské síle.
  2. Žena muži zatarasí cestu k jeho mužské síle a ten bloumá, snaží se s ženou navázat kontakt a utíká, churaví, zuří, bojuje, rezignuje…
  3. Žena mužem pohrdá, připadá jí jako slaboch – neprojevuje se jako chlap a pořád se mu něco nelíbí!
  4. Vztah se mění na boj nebo rezignaci (tichý boj – mě je to jedno!)
  5. Buď takto žijí dokud je smrt nerozdělí – většinou první přichází smrt muže – nebo se rozejdou a zkouší to jinde. 

 

Je z toho marastu cesta ven? 

 

Ano, je. 

 

Muž i žena musí odvést kus práce a odvážit se podívat se na věci JINAK. Žena si musí jako první uvědomit, že je něco špatně a projevit ochotu. 

 

Ženo, pro případ, že u bodu 1. začneš “po chlapsku” muži spílat, že “Je to jeho vina, protože není pravdivý, a že tedy počkáš až on konečně začne něco dělat!", připomínám Ti – říká Život – že ty jsi první na řadě se složením zbraní. 

 

Tak tady je cesta:  

 

  1. Muž musí projevit emoce – projevit se pravdivě (někdy je to křik a někdy pláč, někdy pravda o tom, že už takhle nemůže dál) – pak teprve si ho žena může všimnout. 
  2. Žena musí muži (všem mužům) odpustit. 
  3. Žena musí odpustit sama sobě. 
  4. Muž musí odpustit sám sobě. 
  5. Muž většinou ženě nemá co odpouštět – je nadšený tím, že ho žena vidí… 
  6. V této chvili si žena začíná uvědomovat, že stojí na místě, které jí nepatří. 
  7. Žena hledá a všimne si síly, kterou poprvé po dlouhé době vidí a ta síla jí zajímá. 
  8. Ta síla si jí dlouze prohlíží a teprve skrze pokoru k sobě ženu pustí. 
  9. Je tady však ještě jedna postava, která ženu zajímá a láká. Je to Smrt. 
  10. Žena odkládá představy, které si doposud o Smrti tvořila a Smrt přijímá. 
  11. Žena definitivně opouští, i pomyšlení, že by chtěla stát jinde než u své přirozené ženské síly.  
  12. Žena se propojí se svojí přirozenou silou a rozkvéta a je silná ve své slabosti, silná ve své křehkosti, opravdová ve své ženskosti. Objevuje v sobě  laskavost, trpělivost a něhu. 
  13. Muž je okouzlen a klečí u jejích nohou. 
  14. Žena ho však nevidí, protože muž na něco zapomněl. 
  15. Muž chvílí váhá, hledá, ale pak mu dojde, že k ženě, která je sama sebou se může přiblížit jen ve své síle. 
  16. Muž se propojuje se svou silou. 
  17. Muž přistupuje k ženě a vede jí k Životu. 
  18. Žena muže následuje. 
  19. Žena se muži dává a oživuje sebe i jeho  skrze posvátnou sexualitu i letmý úsměv a důvěru. 
  20. Muži se daří v práci i podnikání a rád se vrací domů. Žena je spokojená a naplněná, když pečuje o děti, i v zaměstnání. Je blažená i na mateřské dovolené. Ví, že jí nic neuteče. Ví, že když naplní rodinu, vše se přidá v pravý čas. Přirozený řád ožívá.  
  21. Muž a žena spolutvoří. Důvěřují si a mluví spolu, často beze slov. Jsou jednotní, zdraví a v každodenním životě prožívají naplnění a celá společnost vzkvétá. 

 

 

Konec příběhu. 

 

Je to jen pohádka? 

 

Lucie 

 

 

O pupečních šňůrách, dospělosti a bráně smrti

 
Když se rodíme do tohoto světa jsme s maminkou propojeni 
 
pupeční šňůrou – tou, která je vidět a o  jejíž existenci nikdo nepochybuje
 
A teprve když se pupeční šňůra oddělí, můžeme se samostatně projevovat v tomto světě. Nejprve nám musí rodiče nebo jiní dospělí  pomoci a pak se učíme sami chodit a poznávat svět a rodiče a lidé kolem nás nám v tom pomáhají svým příkladem a pomocnou rukou. A někdy také nepomáhají a i to je součástí našeho příběhu a učební lekce.                                            
 
Dítě roste. Učí se. Přebírá vzory chování od svých rodičů nebo od lidí, kteř ho vychovávají. Rodičovská linie je však přítomna vždy, i když se rodiče na výchově nepodílí.  Léta běží a pak v ideálním případě nastává v období puberty 
 
postupné oddělování energetické pupeční šňůry – té, která vidět není. 
 
Proces je zakončen, když se mladý člověk odváží přerušit pupeční šňůru se svými rodiči a tím i se všemi vzorci z rodinného systému, které nechce skrze sebe projevovat. Tomuto procesu musí předcházet plné uvědomění, že vše je i mou  součástí, a že to co mě nejvíc štve na rodičích je mou součástí úplně nejvíc, i když to projevuji možná skrytě nebo v opačné polaritě. 
 
Prostě “jaká matka taká Katka”:). 
 
Teprve tehdy mohu nechat rodičům a tím i celému systému co mu náleží a oddělit se do svobody. 
 
Se svobodou však přebírám i plnou odpovědnost za tvorbu svého života a vzdávám se berliček ve formě “nemůžu, protože mi rodiče dali málo, hodně, nic, moc… “ 
 
Každý nechť si dosadí. Teprve tehdy mohu svým rodičům projevit skutečnou úctu a poklonit se jejich životu ať už ho žijí nebo žili  jakkoli. Tím dávám svobodu jim i sobě. 
 
 
Jak už začíná být jasné, málokdo tímto procesem projde v období puberty a tudíž se skutečné dospělosti někdo ani nedočká. Jak už bylo řečeno výše, dospělost  přichází jedině ruku v ruce s odpovědností a do té se nám  často nechce. 
Jak poznám, že pupeční šňůra nebyla oddělena? 
 
Pokládáte si někdy otázku: “Co na to řekne táta, máma, šéf, manžel, kamarádka?” Váháte jestli začít cvičit, běhat, nejíst maso, jíst maso, obarvit si hlavu na zeleno, mít děti teď nebo potom… protože… co by tomu řekli doma a v práci a je vám víc jak 20, 30,40  let? Ne, že bych vás  nabádala “Hlavu na zeleno,  ať vidí!" – to je jen vzdor a vzdorují, jak víme, zejména děti.  Jde o to, že zvažuji-li zda si obarvím vlasy na zeleno, tak je to moje rozhodnutí a jsem odpovědná jen sama sobě. Je jen na mě zvážit všechna pro a proti. Dospělý člověk se radí se svým nitrem a okolím se jen inspiruje a ví, že konečné rozhodnutí a tím i odpovědnost je vždy jen na něm. 
 
Co tedy dělat? Projít a nechat projít branou smrti. 
 
 
Cože? Branou smrti? Ano. Zkusme na moment zapomenout na visačky, které jsme smrti dali. Zkusme se naladit na její energii. Co je to smrt? Jak to chodí v přírodě? Strom, když mu opadají listy je dává matce zemi – smrti – bráně proměny. Oddělí se od toho co mu už posloužilo a listy, které odpadnou se stanou živnou půdou pro kořeny stromu. A tak je to i v životě. Vše co nám už posloužilo můžeme odevzdat bráně smrti – strachy, dávné křivdy, bolesti a zklamání. Ale také euforii, nadšení, pupeční šňůry k lidem i věcem. 
 
 
Prociťte svým srdcem co se stane s lidmi, pupečními šňůrami, věcmi a přesvědčeními, které odevzdáte bráně smrti.  
 
 
Když to totiž neuděláme, tak z energetické pupeční šňury jsme stále zaplavováni a drženi v poli, ze kterého jsme se už možná dávno měli odpoutat. A když to neuděláme my, tak to budou muset udělat naše děti. Život si vždy zajistí rovnováhu a řád věcí. 
 
Když to neuděláme nemůžeme dát svému partnerovi skutečnou pozornost, nemůžeme být plnohodnotnými rodiči svým dětem a naše děti budou místo bezstarostného dětsví nést všechno, co už dávno mělo být živnou půdou novému a svěžímu.   
 
 
Kde je brána smrti? 
 
Brána smrti a znovuzrození je v našem srdci. Každý musí tuto Cestu projít a tou Cestou se stát. Ta Cesta nejde vymyslet, analyzovat. Tou Cestou jde jen být. 
 
Představete si teď, že není nic co by vás tížilo, zavazovala a nutilo se chovat jakýmkoli způsobem, který vám nevyhovuje. Že se už nikdy nemůžete otočit a říct, že něco není fér.  
 
Jak se cítíte? 
 
Jste ochotní se vzát všeho co vás poutá s minulostí a probudit se ve svobodě a převzít plnou odpovědnost? 
 
Tak tohle je ve zkratce náplň naší nové Cesty Růže a seminářů s Gongem:). 
 
Objímám, 
Lucie 
 

Mé vnímání dnešních dní 10.9.2015

Milí přátelé, 

možná také vnímáte, že vše dosud potlačované ve vás (ačkoli jste netušili, že něco takového ještě je),  je náhle zvětšeno do někdy až obřích rozměrů, jako pod lupou.

Continue reading

A to máme jen dýchat a nic nedělat? 31.8. 2015

Je tolik pravd, které jsou si zároveň protikladem a současně jsou všechny živé, že jsem měla poslední dobou pocit, že nemá smysl cokoli sdělovat. Vím to teď? To netuším, vím, ale, že se o to máme pokoušet.

Continue reading

Zůstává vůbec něco co je stálé?

Milí přátelé,

zdravím vás na počátku února a přeji hodně sil, víry a uvědomění, že každou vteřinu našeho života máme možnost začít dělat věci jinak a  změnit názor.

Držíme sami sebe právě tím, že si nedovolíme názor změnit, připustit omyl. To nemohu, to se nedělá, jak bych vypadal-a. Je doba kdy padají všechna dogmata. Pro každého z nás je v každém okamžiku „dobré“ něco jiného. Co je „dobré“ a co je „špatné“? A právě proto se nám stává, že co pro nás bylo ve stejné situaci „dobré“ včera, dnes už neplatí a chce se po nás něco jiného.

Ale jak máme vědět co?!

Continue reading

NEZNÁME CELÝ PŘÍBĚH – doznívání OBRODY ČESKÉ MATRICE 24.5.2014

24. května proběhlo meditačně – prožitkové setkání na Bílé hoře.  Je mi ctí, že jsem se mohla spolupodílet na organizaci celé akce.  Hlavní náplní akce byla tři po sobě jdoucí meditační naladění. Meditačním naladěním provázela Ernestína Velechovská.  Níže nabízím některé své prožitky a uvědomění.  

Zaměřím se zejména na své uvědomění  u druhé meditace s tématem – Pochopení a odpuštění.

Continue reading

Ublížil jsi mi a já Ti za to děkuji z celého srdce, příteli…

"Nadechněte se dechem soucitu k tomu, kdo byl tajemným způsobem přiveden blízko vás: milujte tohoto přítele, jako milujete své vlastní já, jež přebývá ve vašem nitru – to nevědomé, které někdy cítíte oddělené a rušivé." 

(Přikázání, Aramejský otčenáš)

Zrcadlení. Opravdu známe pravý význam tohoto pojmu? Bible říká: "Miluj bližního svého jako sebe sama". Jak tomu rozumíme? Co když nám někdo "ubližuje", máme ho milovat? Co to znamená "nastavit i druhou tvář"? Zkusme se na to podívat JINAK.

Continue reading

CESTA SRDCE A CESTA STRACHU – jak rozliším?

Jak rozlišíme v každodenním životě, zda nám vládne strach?

V každé vteřině našeho života volíme mezi cestou strachu a cestou lásky. Velmi pomáhá uvědomění, že LÁSKA NIKDY NELÁKÁ.  LÁSKA pouze JE. Láska je trpělivá. Láska nesoudí. Láska je v bezčasí. Strach na sebe naopak vezme jakýkoli háv. Oblékne se do zlata, vezme na sebe podobu božstev.

Continue reading

SKUTEČNĚ ŽÍT S PLNOU ZODPOVĚDNOSTÍ

Milí přátelé, 

kráčíme společně směrem k sobě sama už nějakou dobu. Nahlíželi jsme naše bloky, odpory, to co nám brání. Tak jsme poznávali to, čím NEJSME. Dovolili jsme si slovy, křikem, prací s tělem ze sebe "dostat" vše co jsme v sobě léta a věky drželi, vše co nemohlo být, ze všech možných důvodů, vysloveno a projeveno. Tím jsme v sobě vytvořili prostor pro NĚCO NOVÉHO. Začala v nás růst touha zjistit KDO JSEM JÁ? Stále jsme nahlíželi, co nahlédnuto být muselo a stále se ptali.

Continue reading

Lucie Meškanová